Kdo jsem já?

Jmenuji se Romana Krzyžanková a ráda bych s Vámi nyní sdílela svou cestu k zotavení. Často se mne lidé ptají na otázku, a kdy jsi vlastně začala mít potíže? Zamýšlela jsem se nad tou otázkou znovu a znovu a dovedlo mě to k překvapivému zjištění.

Poněvadž si vzpomínám, že už jako malé dítě jsem mívala smutné nálady. Vztahovala jsem si na sebe naštvanost rodičů a myslela jsem si, že pro ně asi nejsem dost dobrá dcera. Zlobí se, tak mě asi nemají rádi. Netušila jsem, kolik má rodič starostí s penězi, s prací, s domovem, s udržením domácnosti.

V mládí jsem si pomáhala hodně sportem (volejbal, kolo, hory, dlouhé procházky). Kreslila jsem (hodně podle předloh, fantasy obrázky, spirituální obrázky). Koukala na seriály (často v nich figurovala ženská hrdinka – bojovnice, silná, krásná, odvážná, chytrá). Četla jsem spoustu knih. Říkali mi "knihomol :D". V dětství pohádky, postupně historické romány, fantasy, filozofii, alchymii, spirituální a andělskou tématiku.

Díky taťkovi jsem měla přístup k filozofickým a spirituálním knihách, které mě už v té době hodně bavily. Jenže maminka této tématice nebyla moc nakloněná. Má za to, že duše je pro bádaní moc složitá a že to může být i nebezpečné. A jelikož jsem chtěla být hodná holka a dostát očekávání svých rodičů (o kterých jsem se jen mohla domýšlet, jaké by asi tak mohly být), tak jsem se psychologií hlouběji moc nezabývala.

Rok 2014. Tento rok, byl pro mne naprosto šílený a taky zde započalo moje "hroucení". Nabrala jsem si toho nesmírně hodně a velmi jsem na sebe tlačila. Státnice (skoro hotové, jednu zkoušku jsem dodělávala při nové práci – zdárně), nová práce v nemocnici, osamostatnění se, hypotéka, půjčky, dům v horách, stěhování, první soužití s přítelem, svatba, vrtání studny. Udělala jsem všechno, o čem jsem si myslela, že se ode mě očekává, nebo je prostě zvykem, tradicí. Abych byla hodná a dobrá dcera. A začala jsem se hroutit.

Neměla jsem čas na pořádný odpočinek, čtení inspirativních knih, své koníčky a zájmy, volejbal, kolo. Nezvládala jsem domácnost a čím dál častěji se objevovaly konfliktní komunikace s manželem. Najednou jsem měla starosti s penězi, s domácností, s nabytím nových rolí. Dělala jsem spoustu přesčasů a nedokázala jsem se z toho začarovaného kruhu sama vymanit, a tak se u mě začalo více projevovat mé duševní onemocnění.

Cca po roce v mé první práci sestry na ortopedii jsem byla "vyřízená". V té době jsem stále nechápala poselství mé nemoci, ani jsem nevěděla, že jsem nemocná. Myslela jsem si, že jsem "vyhořelá", že mi asi pomůže změna v oboru.

A tak jsem si vybrala zbytek dovolené a pár týdnů odpočívala. Pak mě napadl další geniální nápadu, zkusit jinou nemocnici. Začala jsem pracovat opět jako sestra v nemocnici Podlesí na kardiologii. V té době mi už obvodní lékařka říkala, že podle symptomů to vypadá na depresi. Nebyla jsem schopná ji uvěřit, dlouho jsem to popírala, chvíli jsem užívala antidepresiva a pak si je sama vysadila.

Ve vztahu s manželem to začalo dosti přituhovat. Jelikož jsem přibrala, byla stále unavená, přestávala jsem sportovat a být tou ženou, kterou znal a kterou si vzal, začaly neshody. Ani on ani já jsme nerozuměli tomu, co se se mnou děje.

Znova jsem se rozhodla zatnout zuby a vydržet to a snažit je ještě více. Začala jsem se zajímat více o zdravou stravu a cvičení. Podařilo se mi zhubnout a dát se docela dohromady. Sledovala jsem motivační filmy a na youtube jsem si vyhledávala vide s tématikou o zdravé stravě, o motivaci, cvičení. Vybičovala jsem se na maximum. A konečně, když jsem se začínala cítit lépe, jsem učinila další geniální rozhodnutí. Cítím se lépe, staňme se rodiči našeho děťátka. Opět jsem si na svá ramena naložila více, než jsem byla schopná v té době unést a začala jsem se opět propadat do hlubin mé temné duše. Hloub a hloub.

Roku 2021 došlo u mě k totálnímu kolapsu a bodu zlomu. Padla jsem k zemi a rok jsem nebyla schopná skoro nic dělat. Cítila jsem se, jako bych se nacházela na samém dně své existence. Měla jsem pocit, jako bych umírala. Nebyla jsem schopná jít do práce, vařit, uklízet, hrát si se synem, procházet se s ním venku. Nic, jen jíst, pít, na záchod a do postele. Základní péče o sebe a syna byla pro mě heroický výkon, v té době měl už 3 roky.

Vyprchala ze mě veškerá radost ze života. Zbyla jen apatie, bezmoc, panika, zoufalství a pocit, že jsem absolutně k ničemu, že nemám zde na tomto Světě žádnou hodnotu, ani účel. Chtěla jsem umřít. V jednu zásadní chvíli jsem se rozhodla, že budu žít i jako "krypl máma" a budu tu pro svého syna, byť budu ležet v posteli v takovém stavu. Chtěla jsem tam být pro něj, když na mě zavolá: "mami?" A já mohu říct: "ano, Péťo?"? Protože, prostě jsem se rozhodla, že tohle nám na určitou dobu bude stačit, než se snad dám trochu dohromady.

Bylo mi tak zle, že jsem byla ochotná jít k psychiatrovi a začít se léčit. Má obvodní lékařka mi to doporučovala už předtím, ale měla jsem hrozný strach a připadala jsem si jako blázen. Styděla jsem se do morku svých kostí a tajila jsem svůj stav dokonce i před mámou. Připadala jsem si, jako bych zcela a naprosto selhala v absolutně všech rolích, jako člověk, matka, dcera, manželka, sestra, zaměstnanec, občan, vnučka a tak dále.

Má první hospitalizace v CNS centru Třinec proběhla v témže roce, chvíle před hospitalizací byly pro mě hrozné. Nedokázala jsem si představit, jaké to tam bude. Co se bude dít, jak to bude probíhat. Byla to panika za panikou. Když už jsem tam byla, nebylo to tak hrozné, jak jsem si myslela. Lidé tam byli přívětiví i personál. Zjistila jsem, že nejsem jediná, kdo se potýká s těmito pocity a těžkostmi života.

Po hospitalizaci v CNS centru Třinec mne čekala hospitalizace v Olomouci na 6 týdnů. Byl to psychoterapeutický pobyt. Také jsem vůbec nevěděla, jak se tam zvládnu dopravit, jak to tam vydržím a jaké to tam bude. Opět jsem byla překvapená přívětivostí personálu a lidí, které jsem tam potkala, až na pár výjimek, by se dalo říct, že to byl docela příjemný pobyt.

V roce 2023 jsem měla ještě 2 hospitalizace v CNS centru Třinec. Už jsem věděla, do čeho zhruba jdu a prožívala jsem to lépe. V témže roce, počátkem dubna jsme s manželem začali žít odděleně. A už jsme věděli, že se budeme rozvádět.

Tehdy jsem netušila, jak moc důležitá pro mě bude do budoucna volba střední a vysoké školy. Vlastně mě už tehdy ovlivňovalo mé zkreslené mínění o sobě, že nejsem dost dobrá a jestli vůbec zvládnu nějakou náročnější školu. Když se na to teď dívám zpětně s informacemi, kterými již disponuji, tak si uvědomuji, že už tehdy to byly náznaky mého duševního onemocnění (deprese, úzkosti) které jsem nebyla schopná rozeznat, natož se s ním začít léčit. Prostě jsem si myslela, že jsem divná a bláznivá holka, často s velmi nízkým sebevědomím. Styděla jsem se za svou nedostatečnost a o svých slabostech jsem se bála mluvit. Poněvadž jsem se většinou střetla s nepochopením. Takže jsem se po čase uzavřela do sebe a o mých smutkách a slzách věděl jen můj papír, občas mě někdo "načapal", jak pláču, ale nepřikládala se tomu nějaká extra váha.

Dnes mohu říct, že deprese mi hodně vzala i dala. Poněvadž kdybych neonemocněla, můj život by se odvíjel úplně jiným směrem a nakonec by mě nemoci stejně dohnaly, protože jsem v práci zdravotní sestry postrádala hlubší smysl a naplnění. Z nemocnice se stal "byznys" a více se hledí na kvantitu, nežli na kvalitu (viděno z mého citlivého pohledu).

Nyní začínám věřit, že všechno má svůj důvod, veškerá rozhodnutí, která se zdají být chybná, mne nakonec oklikou dovedly zpátky k tomu, co mě v dětství bavilo nejvíc. Ani jsem netušila, jak moc je pro mne důležité dělat něco, v čem spatřuji hluboký smysl.

V té době jsem nedokázala přesně detekovat, které zaměstnání je pro mne to pravé. Což mne na jedu stranu hodně mrzí, ale na druhou stranu, všechna ta studia o tom, jak pečovat o člověka, všechna ta práce a úsilí, které jsem do toho vložila. Veškeré odhodlání, které jsem v sobě vykřesala, mi v pozdějších letech přišly k užitku.

Od roku 2020 jsem absolvovala mnoho zásadních sebe-rozvojových online kurzů, které mě velmi posunuly kupředu v procesu zotavení a pravděpodobně i spustily lavinu odblokovaných emocí, které mě srazily k zemi a rok mě při ní i držely. Než jsem načerpala znovu sílu a zvedla se ze samého dna své existence. Dříve zmiňované online kurzy jsou: Lékárnička v hlavě (Tereza Kramerová), Neurorestart (Jiří Vokiel Čmolík) Edufin academy (Jiří Vokiel Čmolík, Honza Masnica – Kryptogen),Probuzení (Ondřej Suchopár), Tajemství šťastného vztahu (Denisa Říha Palečková), Iniziomastermind (Jan Nedvěd), Inizio Academy (Jan Nedvěd).

Od roku 2023 mě zásadně posunula návštěva těchto institucí a mentorů: Miroslav Lubeník (Meditace a afirmace na odpuštění), RÚT – sociální rehabilitace, Jordán- sociální aktivizace, hospitalizace na CNS (3x) a jednou v Olomouci na psychoterapeutickém oddělení. Byl mi přiznán invalidní důchod 1 (ČSSZ) – velmi se mi ulevilo, nevěděla jsem, z čeho budu žít. Centrum psychologické pomoci, příspěvková organizace CEPP - MGR. ING. Petra Juráková (psycholožka)

V roce 2024 začínám konečně cítit, že mé tělo a mysl sílí a pomaličku se mi vrací chuť do života. Začala jsem pomaličku dělat věci, které mi velice dlouho v životě chyběly. Poslech klasické hudby (klavír, piano, housle, viola), vedené meditace (sebeláska, hojnost), Netflix, IG (vtipná videa), Pinterest (inspirativní texty, obrázky), masáže, sebemasáže s balónky, masáž hlavy), protahování se, procházky, hudba (taneční, inspirativní, epická), vybarvování obrázků, motivační věty, vystavení si obrázků na zeď, kniha Projekt Lidstvo, Atlantida (Kerstin Simoné), veganství a strava bez lepku, hlídám si množství rafinovaných cukrů, tuků, Eček, barviv. A čekají mě testy na potravinové alergie, velmi mi to pomohlo a zvedlo kvalitu života protože, když jím všechno, mám každý den šíleně bolestivé migrény a velmi bolestivé akné po celém těle, nejvíc na obličeji. Takže tohle je zásadní změna v mém životě, které opět velmi pozvedla kvalitu mého života a já jsem za ni skutečně velmi vděčná!

Také již rok jsem samoživitelka a konečně mám vyřízené i soudní záležitosti. Rozhodnutí, že se chci rozvést, byl první a zásadní krok v mém životě. Byl tak významný, že jsem se konečně začala pomaličku uzdravovat. 14 let jsem v sobě popírala krutou pravdu, že spolu nejsme spokojeni a že jeden druhého činíme nešťastným, než-li šťastným. Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života, ale po jeho učinění, se mi konečně velmi ulevilo. Tak dlouho jsem toto děsivé rozhodnutí odkládala, až mě to dohnalo na samotný okraj mé existence. Když jsem učinila nezbytné, situace se začala pomaličku otáčet k lepšímu. Takhle neuvěřitelně s námi komunikuje naše duše a my ji nerozumíme. Až mnoho terapií a hospitalizací mi pomohlo přiznat si a uvidět řešení mé zdánlivě neřešitelné situace. Děkuji mé duši, za její vedení, byť je často velmi kruté a neústupné, je účinné a vede ke spokojenějšímu a naplněnějšímu životu. A to přece všichni v koutku naší duše chceme.

Měla jsem možnost potkat Peer konzultanta a tahle profese mě velice zaujala. Začínám mít pocit, že pozice Peer konzultanta je pro mne srdcovou záležitostí. V sociální sféře, ve které mám příležitost se teď hojně pohybovat. Mám možnost vnímat kolem sebe mnoho laskavých lidí. Je to velmi příjemné a inspirující. Také vnímám, že být součástí "Peerovské komunity" pro mě znamená: možnost prokázat svou užitečnost a potenciál, i když mne životem provází duševní onemocnění. Krok směrem ke stabilitě, budování zodpovědnosti ke svému zdraví a svým prioritám, prohlubovat umění žít v rovnováze, prohloubení porozumění sobě samé, sdílení, vášeň, terapii, peníze, zkušenosti, naplnění, realizaci, motivaci, inspiraci, smysl, naději, podporu, pomoc, souznění, zapálení, osobní rozvoj a vývoj, komunikaci, návrat k sobě samé, následování intuice.