Vášeň

Vášeň, slovo samo o sobě má v sobě radostný náboj. Připomíná nám, že i přes veškeré slabosti a starosti, které nás v průběhu života potkají. Se uvnitř nás stále skrývá malé, rozverné a radostné dítě, šibalsky na nás pomrkavající. Majíc radost z každé neplechařiny. Když píšu tahle slova, pohrává mi na rtech radostný úsměv. Nejen pro to, že představa sama o sobě je velmi roztomilá, ale také pro to, že i přes veškerá úskalí se držím cesty badatelky.

Řeknemě, že jsem dneska podnikla cestu do své duše. Byla jsem v roli anděla, který mluví ke svému zraněnému vnitřnímu dítěti. Když jsem k němu přišla, leželo schoulené a plakalo. Ptala jsem se, jestli můžu jít k němu blíže, odseklo, že ne. Ptala jsem se, jestli se na mě zlobí. Vykřiklo, že ano. Znovu jsem se zeptala jestli už můžu jít blíže, jen kývlo hlavou. Posadila jsem se kousek vedle a čekala jsem. Po chvíli zvedlo hlavu a v očích mělo tolik bolesti, zloby a temnoty. Natáhla jsem ruku a přiložila jsem dlaň na jeho tvář. Rozplakalo se. "Omlouvám se" řekla jsem "moc mě to mrzí". Přivinula jsem si jeho tělíčko, které se otřásalo vzlyky na hruď a držela jsem ho v náručí. 

Po chvíli se odtáhlo, podívalo se mi do očí a zeptalo se mě, proč jsem nepřišla dříve, proč jsem ho nechala tak dlouho čekat, než jsem k němu přišla sem, dolů. "Snažila jsem se, ale nevěděla jsem jak. Je mi to všechno hrozně líto. Miluji tě, omlouvám se, prosím, odpusť mi." Dívalo se mi do očí v nichž se mi zračila hluboká lítost. Opět se rozplakalo. Pak mě objalo svými malými pažemi a řeklo: "miluji tě, olmouvám se, prosím, odpusť mi, děkuji. Zvedlo hlavu, naše oči se setkaly a současně z naších úst zazněly slova: "odpouštím ti." 

Ptala jsem se ho, co ještě mohu udělat, aby se cítilo lépe? Jestli po mně bude žádat, abych odešla z práce. "Ty se bojíš?" Ano odpověděla jsem, mám z toho strach, protože nevím co mě čaká." Zadumčivě se na mě dívalo a řeklo. "Ne ještě je čas. Chci jen, aby jsi mě chodila častěji navštěvovat, chci více tvé pozornosti, něhy a lásky. Chci aby jsi viděla nevinnost a strach, který se skrývá za světlem i temnotou. Zkusím to, řekla jsem. A jak se jmenuješ, zeptala jsem se. "Jsem Ráchel a ty? Já ještě nevím, jsem asi Melánie. Dobře, tak možná mi to řekneš s určitostí příště, řeklo. Prosím, ještě neodcházej. Promiň, ještě se zde neumím ukotvit, teprve na to přicházím. Dobře, tak já ti pomůžu." Ráchel mě chytila za ruce a přítáhla mě zpět. Dívala jsem se do těch tmavě modrých, vševědoucích očí. 

Teď když se podívám zpět, do své duše. Vidím jak anděl drží dítě v objetí a je mi dobře. citím se, radostná a klidná. Doufám, že si dokážu udržet tento pocit, protože je neskutečně nádherný. Vám všem přeji krásný den. Dnes a v tuto chvíli mohu říct. "Miluji Vás, omluvám se, prosím, odpusťte mi, děkuji Vám. 

PS: inspirací pro mě je kniha Svět bez hranic ( Joe Vitale, Ihaleakala Hew Len, Ph.D.) a poselství od Jeshuy (https://www.jeshua.cz/odevzdani-se-a-kontrola/).