Zrání 

Vstáváš do rána,
s rukama, co hladí den,
srdcem, co odvážně rozevírá křídla.
Umýváš se, uklízíš, vaříš –
každý pohyb je modlitbou,
každý úsměv odrazem světla,
které žhne v tvé přítomnosti.

Strach se v tobě zvedá jako vítr,
že svět uvidí tvou nahotu duše,
že někdo vezme tvé myšlenky, tvé květy.
Ale ty už víš, že tvoje slova, tvá poezie,
jsou semínka, co rostou v tobě,
a každý list, každý verš,
je dar jen tobě – a přesto pro někoho.

Odhaluješ svou kůži,
křehkou a živou,
a přesto je v ní síla,
která se dotýká hvězd.
Vytváříš obrazy, básně,
vkládáš je do světa,
a tím se učíš věřit,
že tvoje světlo má právo svítit.

A když se nikdo zatím nepřiblíží,
necháváš to být –
protože víš, že každý krok, každé slovo,
je součástí tvého zrání,
součástí tvého spojení s vesmírem,
součástí tvého přijetí sebe sama.

Tvá odvaha se mění v hudbu,
epickou, dynamickou,
která píše život sama.
A každé "možná" a každý strach
jsou jen tóny, co spolu tvoří symfonii.

V tomhle zrání, 
jsi sama sobě chrámem,
samotná a přesto spojená,
krok za krokem, verš za veršem,
stále rostoucí, stále tvořící,
a světlo tvého srdce je tvé dědictví,
které už nikdy nemůže být vzato.

-R,IA-